Na web JFK fans se obrátila výtvarnice Radana Pavelková s prosbou, zda by mohla vytvořit obálku k některému z JFK knih. Bohužel, místo už bylo tehdy “obsazeno,” a tak vznikl návrh na “experiment:” Radana Pavelková dostala ode mne stejné podklady co Petr Vyoral a nezávisle na něm vytvořila alternativní obálku “Zpěvu lamie,” kterou si můžete prohlédnout jak na stránkách JFK fans, tak níže zde.

Za sebe musím říct, že mne ty obrázky velmi potěšily a její práci pokládám za lepší než originální JFK obálku. Problém je, že Petr Vyoral sice vytvořil pěkný obrázek, ale s dějem knihy souvisí pouze zcela okrajově a k mým námitkám nebylo redakcí přihlédnuto. Zobrazené zařízení tak Radana Pavelková nejen vystihla mnohem lépe, ale její kresby mají i určitou “gigerovsou” atmosféru, která mi velmi pasovala k tónu, jakým je “Zpěv Lamie” napsán.

Opravdu se už těším, až kniha vyjde a čtenáři budou moci rozdíly v obálce porovnat vzhledem k ději. A velmi děkuji Radaně Pavelkové za její práci i redakci JFK za to, že tento experiment umožnila.

Jak víte, podle původního plánu měla má nová kniha “Zpěv lamie” vyjít ještě před Štědrým dnem. Protože však došlo z technických důvodů ke zpoždění, rád bych všem jako drobnou útěchu nabídl se souhlasem redakce první část třetí kapitoly knihy. “Zpěv lamie” je příběh tvořený dvěma provázanými liniemi, přičemž následující ukázka tvoří tu první. Druhou si budete moci přečíst na webu jfk fans bezprostředně před vydáním knihy. Doufám, že se vám bude líbit!

KAPITOLA 3: PRŮZKUM

Slabý, brácho! Koukej, tak se to dělá!

Mates otevřel doširoka tlamu a zívl, až mu za růžovým jazykem a bílými zoubky bylo vidět krkem málem do břicha. Tom Feny chvíli před ním udělal totéž, ale teď se místo dalšího zívnutí svalil zpátky do postele a tupě civěl na starý budík.

„Do hajzlu, to už je tolik?“

Jo. Nemám nic proti válendě do poledne, ale jestli nechceš přijít pozdě, asi bys měl pohnout.

„Jasně. Sakra, potřebuju sprchu.“

Tom zamířil do koupelny, zatímco ho Mates sledoval pozorným kočičím pohledem. Sice prospal celou noc, ale pořád vypadal, jako by tři dny nezamhouřil oka. A zase mluvil ze spaní.

Mates zaťal drápky předních tlapek do podlahy, hezky si protáhl záda a začal si jazykem upravovat srst. Trvalo mu to zhruba stejně dlouho, jako Tomovi vysprchovat se a obléknout, uvítal ho pak dalším zívnutím.

Doufám, že máš v cajku taky mojí vejbavu.

„Copak, najednou bys chtěl do akce? Neřekls náhodou, že radši sežereš týden chcíplou myš, než bys ten obojek s kamerou vzal na krk?“

No jo, řek. Ale kdybys potřeboval helfnout, třeba jako tenkrát, tak bych se možná přemoh.

„Díky, ale na nějaký bláznění se necítím, a to tenkrát mi radši nepřipomínej.“

Tom si přehodil přes ramena vytahanou bundu a vyšel ze dveří. Byt se nacházel ve třetím patře, výtah nefungoval. Ještě cestou si protíral oči a málem kvůli tomu sletěl jedno patro po hlavě. Matesovy poznámky, že by taky potřeboval čtyři nohy, ignoroval.

Ulice venku vypadala stejně nevlídně jako včera, když se zadíval na oblohu, ani nedokázal poznat, zda je ráno nebo večer.

„Dobré ráno,“ pozdravil ho zamračeně major Gilanni, který čekal opřený o auto, Benzel tentokrát řídil. „Jdete pozdě.“

„Omlouvám se. Mám menší potíže s aklimatizací.“

Místo odpovědi se major zadíval na kocoura u Tomových nohou a zamračil se ještě víc, ale než mohl promluvit, Mates na něj upřel žluté oči.

V pohodě, brácho. Kocour ti nevadí. Co je ti do něj, když na něj má povolení. Jasný? Kocour ti nevadí. Klidně může s náma, přeci je to fuk. Má povolení. Kocour ti nevadí.

Gilanni se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale jen mrzutě mávl rukou.

„Tak jedeme.“

„Říkal jsi, že s tím hraním na Kenobiho přestaneš!“ ucedil Tom, zatímco nasedal.

Klídek. Světelnej vocas nemám a před chlápkem v helmě včas hupnu na strom. Hele, vím, co jsem slíbil. Chceš se tu ale s tím opičákem hodinu dohadovat nebo zjistit, na čem makáš?

„Fajn,“ zavrčel Tom a major se otočil.

„Říkal jste něco?“

„Ano. Že bych rád věděl, o co běží.“

„Na základnu máme třicet minut.“

Tom rezignovaně přivřel oči. Ani nevnímal Matesův další komentář v hlavě, příliš ho bolela. Cítil se nevyspalý, rozlámaný, s náladou pod psa… takže vlastně normálně.

Oči otevřel až ve chvíli, kdy ucítil, že zastavili. Rozhlédl se po zchátralých budovách a bráně v plotu s ostnatým drátem nahoře. Oprýskaná cedule hlásala: Pražské železárny – provoz přerušen!

„Není to trochu nápadné místo pro základnu?“ podivil se.

„Naopak,“ odvětil Gilanni. „Zkrachovalo to tu už před deseti lety, součást Klausova tunelu, než na hrad přišel Kožený. Agentura ani nemusí vynakládat prostředky na utajení, je to zadlužené, že by se toho investoři nedotkli ani pádlem.“

„A místním je jedno, že sem jezdí auta?“

„V tomhle světě mají lidé svých starostí dost. Evropská unie se rozpadla, ve Washingtonu islamisté odpálili jadernou bombu a v Rusku nedávno proběhl třetí vojenský puč za osm měsíců. Máme krytí jako bezpečnostní agentura, která hlídá budovy. Za šest let, co jsem tady, sem asi pětkrát přijela policie na obchůzku a občas vyháníme sběrače kovů, jinak nic.“

Fajn idylka. Hele, tohle možná nebude tak blbý místo, pokud tu aspoň někdy vyjde slunce.

„To zrovna… vlastně chci říct, chápu,“ opravil Tom rychle.

Benzel vystoupil a došel k bráně. Odemkl obyčejný visací zámek na vratech a otevřel je, navzdory svému vzhledu nevrzala. Zajel dovnitř, parkovací místo se ukrývalo pod přístřeškem z vlnitého plechu, nenápadně umístěným za zarostlým dvorkem mezi budovami. Gilanni s Tomem vystoupili.

„Buďte opatrný, pokud se tu chcete procházet. Pod trávník i kolem plotu jsme zakopali detektory kvůli zlodějům a některé baráky kolem nejsou stabilní, ti idioti odřezali a ukradli i nosné sloupy. Kamer máme jen pár uvnitř, protože by jinak zmizely první. Nechci, abyste zbytečně spouštěl poplach nebo na vás něco spadlo. Jednu takovou nehodu jsme tu už měli.“

„Chápu. Kolik vás je?“

„Dvacet. Hlavně technici a údržba, vojenský personál má osm lidí.“

Tom následoval majora k pootevřeným posuvným vratům na boku nejbližší haly. Poručík zůstal u auta, Mates jim šel za patami s ocasem zatočeným vzhůru do otazníku a hodnotil okolí.

To vypadá dobře! Na tom dvoře bude určitě plno myší a přísahal bych, že u brány cejtím kočku! Třeba si konečně kapku užiju!

„Držím palce,“ zamumlal Tom.

Hala tonula v šeru, světlo pronikalo dovnitř jen zaprášenými, letitými pavučinami pokrytými okny. Tom rozeznal obrysy rezivějících strojů a dva chlapy v uniformách usazené u stolku hned za vraty. Při pohledu na majora okamžitě vyskočili.

„Dobré ráno, pane!“ zasalutoval ten vyšší. „Hlásím, že po dobu naší služby se nic zvláštního nestalo!“

Ale stane se! Ale stane, soudruhu majore, a vám z toho veselo nebude!

Tom se křečovitě rozkašlal.

„Pohov,“ kývl Gilanni. „Zvláštní agent Feny z Průzkumné divize bazální reality. Praporčík Benedikt, desátník Limp.“

„Agente Feny!“

„Pane!“

Tom předešel dalšímu salutování tím, že oběma nabídl ruku. Postřehl, jak je to vyvedlo z míry, i rychlý, až vystrašený pohled ke Gilannimu, zda nehodlá protestovat.

Teda, šéfík je asi drží pěkně u huby.

V duchu Tom došel ke stejnému závěru. Major nejspíš hrál roli ostrého velitele už tak dlouho, že jí sám uvěřil.

„Seznámím vás teď s projektem,“ Gilanni zamířil přes halu. Po schodech sešli do suterénu, kde v dlouhé chodbě svítila žlutá světla. Pod stropem se táhly kabely a silné trubky.

„Vypadá to tu jak v bunkru,“ rozhlédl se Tom po oprýskaných zdech.

„Tohle místo bylo před revolucí na seznamu bezpečnostních úkrytů. Dost zchátralo, ale pro základnu je ideální.“

Dvě křižovatky, tři zatáčky a masivní, evidentně hermeticky uzavíratelné dveře. Po stranách chodby míjeli další, obyčejné. Některé byly otevřené, párkrát dveře chyběly úplně, takže Tom zahlédl místnosti, opuštěné nebo zaházené harampádím. Jejich kroky se hlasitě rozléhaly, žárovky v drátěných krytech u stropu poblikávaly. Pach zatuchliny nebyl natolik výrazný, aby si ho člověk ihned všiml, ale Tom přesto cítil, jak mu pomalu, nenápadně prosakuje do plic i šatů, nemluvě o tom, že dávno ztratil přehled, kudy jdou.

Že já s tebou pokaždý skončím v nějaký takový díře. Proč nikdy nedostaneš fušku třeba na Kanárech? Palmy, teplíčko, nebylo by to fajn?

Leda tak na svatýho Dyndy, pomyslel si Tom, ale neměl čas tu myšlenku rozvíjet, protože se dveře na konci zatáčky otevřely. Vyšli z nich další dva chlapi v uniformách, které zřejmě patřily fiktivní bezpečnostní službě. Jeden nesl hrnec a pár ešusů.

„Desátník Pavelec, vojín Zelený,“ představil je Gilanni, ale vzápětí nakrčil nos. „Co je to?“

„Oběd pro Vitalije a Vráťu, pane,“ odvětil Pavelec.

To má bejt voběd? Smrdí to jak zdechlej ježek.

Major se zachmuřil.

„Tohle Vogler uvařil vězňům?“

„Ano, pane. Asi jim to chce dát sežrat.“

Vojína Zeleného vlastní vtip zřejmě pobavil, ale při pohledu na majorův obličej ho smích rázem přešel. Gilanniho však víc než mizerné jídlo zaujalo něco jiného.

„Co ty boty, desátníku?“

Pavelec se rychle zadíval na svoje nohy. Levá kanada byla vzorně vyleštěná. Pravou na špičce zdobila blátivá skvrna.

„To… se stalo teď, pane. Byly čistý, vážně!“

„Zahráváte si?“ major ztlumil hlas. „Chcete těm dvěma dělat společnost? Na Voglerově vězeňské stravě?“

„Ne, pane,“ Pavelce očividně mnohem víc vyděsila druhá část možného trestu. „Asi… asi jsem to přehlédl.“

„Dobrá. Jeden bod za nedbalost. A další za lhaní.“

„Ano, pane.“

„Odchod!“

Oba byli tak rádi, že zmizí, že ani nečekali, až Gilanni představí Toma. Ten konverzaci naslouchal mlčky, ale pak zavrtěl hlavou.

„Vězni, majore? Tohle přece má být komunikační stanice, ne vojenská.“

„To není vaše věc!“ odsekl Gilanni. „Musím tady udržet kázeň. Praporčík Kiril vyvolal o víkendu ve městě barový incident a technika Vratislava jsem přistihl pít na noční směně. Oběma jsem dal třicet dnů samotky. Vy si budete hledět své práce!“

Měsíc díry za chlast a blbou rvačku? Fíha! Kolik by vyfásnuli, kdyby praštili jeho?

Tom Feny se podruhé rozkašlal a major ho zamračeně sledoval.

„Normálně se měl personál stanice střídat každých devět měsíců, ale z rozkazu velení se interval prodloužil na dva roky. Škrty v rozpočtu. Kirilovi a čtyřem dalším v době změny zbývaly tři týdny do konce původního turnusu.“

„To museli mít radost. Nedivím se, že toho mají po krk.“

Gilanniho oči se zúžily. „K těm čtyřem jsem patřil i já. A službu jsem nikdy nezanedbal, ani si na ni nestěžoval!“

Jo, na co by sis taky stěžoval, když můžeš všechny komandovat.

I na tomhle něco bylo, ale major už šel dál a Tom Feny usoudil, že pokračovat v debatě nemá smysl. Tohle místo ho ovšem poprvé začalo zajímat. Také Mates se rozhlížel kolem.

Proč si ty troubové nepověsej na zeď pořádnou mapu? Budu si tu muset voznačkovat každej roh, víš jakou to dá fušku?

„Aby ses nepředřel,“ zavrčel Tom, zatímco Gilanni před ním otevřel další hermetické dveře.

Za nimi je uvítala temnota.

K první zatáčce ještě dosahovalo světlo z chodby, ale jakmile ji minuli, zbyly jen kroky, vzdálené tiché bzučení a hlasitý dech. Major došel k dalším dveřím. Otevřel, za nimi už bylo opět světlo, jenže v té chvíli mu Tom Feny prudce narazil do zad.

„Promiňte… omlouvám se, pane.“

Snažil se mluvit jako by nic, ale tvář měl bledou a hlas přiškrcený. Ohlížel se, jako by každou chvíli čekal, že na něj z temné chodby vzadu něco vyskočí.

„Co je s vámi?“ zavrčel Gilanni překvapeně.

„Nic,“ Tom si dlaní rychle otřel čelo. „Já… jenom zakopnul.“

„Skutečně?“ Gilanni ho propaloval pohledem. „Něco si ujasníme. Máte rozhodující pravomoc ohledně Ještěrky, ale jinak tu velím já. To o dodržování kázně a lhaní tedy platilo i pro vás!“

Tom neodpověděl, ale major nedokázal poznat, zda nechce nebo nemůže, a vzápětí se mu k levé noze přitiskl mourovatý kocour.

To nic, je to dobrý. Nic s ním není, nech ho bejt. Udělá svoje a vypadne, zase tu bude pořádek. To přeci chceš, mít pořádek. Tak ho nech na pokoji, ať brzy vypadne. Nic s ním není.

Alexej Gilanni pokrčil rameny. Zlostný výraz se rozplynul do neurčitého znechucení, znovu vykročil vpřed a Tom Feny se sehnul, aby kocoura pohladil. Třebaže se mu prsty třásly, poškrábal ho za uchem a Mates tentokrát mlčel, jenom mu s tichým předením ducl hlavou do dlaně.

„Jsme tady.“

Major otevřel poslední dveře a sestoupil po kovových schodech. Vítaly ho pozdravy i nezřetelné hlasy, Tom konečně zvládl normálně dýchat a rychle ho dohonil.

Po stísněných chodbách připomínala místnost obrovskou halu nebo spíš moderní výpočetní středisko. Ústřední stanoviště se čtyřmi pohodlnými křesly lemoval půlkruhový panel plný klávesnic s tuctem monitorů na ocelových stojanech. Směrem ke středu místnosti stály mohutné skříně počítačů, záložní systémy a nakonec temně šedý válec sahající od podlahy do třímetrové výše, takže se vrcholem skoro dotýkal betonového stropu. Tom Feny měl jenom slabé povědomí o technické stránce, ale věděl, že to je schránka s hyperfantomem. V průměru měřil pár milimetrů a oproti těm v sále technologického ústředí v bazální realitě byl nepatrný trpaslík, přesto přes něj dnem i nocí proudila veškerá agenturní komunikace ze stovek dalších realit. Působivý pohled, kdyby měl ovšem na jeho obdivování náladu.

„…se nic zvláštního nestalo!“

Známá fráze ho donutila obrátit pozornost od věcí k lidem. V místnosti seděli čtyři operátoři v civilním oděvu a jeden další muž v uniformě, Tom poznal Alberta. Právě dokončil své hlášení, zatímco mladší chlap s blond vlasy a brýlemi klepl na několik ošoupaných kláves terminálu.

„Stav zařízení normální. Tok dat stabilní, udržovací pole konstantní. Žádné nežádoucí výkyvy, žádné zvláštní zprávy,“ pronášel otráveným tónem někoho, kdo ty samé věty opakoval už mockrát a ví, že je ještě mockrát opakovat bude.

„Dobře, pane Dipele,“ kývl Gilanni. „Zjistili jste něco o tom výkyvu?“

„Ne, majore,“ zavrtěl hlavou druhý operátor, dobře vypadající brunet s tenkým knírkem. „Už se to neobjevilo. Podle mého šlo o náhodnou ozvěnu v multiverzním kontinuu. Někde hodně daleko se zhroutila nějaká realita nebo se dvě střetly, a to vyvolalo vlnu, která dorazila k nám, jak kámen hozený do rybníka.“

„Původně jste tvrdil, že to mohl být portál.“

„Ano, ale analyzoval jsem to a bylo to příliš krátké. Tak rychle by nic nemohlo projít.“

„Takže nebude nutné zvláštní hlášení pro velení?“

„Nevidím důvod, pane.“

„Výborně. Toto je agent Tom Feny, expert z Průzkumné divize bazální reality. Má dokončit a zhodnotit projekt Ještěrka.“

Zavládlo ticho. Všechny oči se upřely Tomovy do tváře. Atmosféra se rázem změnila z ospalé v ostražitou - a nepříjemnou.

„Co znamená dokončit?“ promluvil ostrým hlasem Dipel. „Takže Danu už odepsali a tenhle expert přišel jenom sebrat její práci?“

Slovo expert znělo spíš jako sup nebo něco ještě horšího.

„Berte to, jak chcete,“ opáčil Gilanni. „Takové jsou rozkazy a vy je splníte, budete s agentem Fenym spolupracovat. Chci, aby šlo všechno hladce, pamatujte si to!“

Major se otočil, bez ohlédnutí vyšel ven a kolem zavládlo ticho. Tom už věděl, že nebude žádné přátelské uvítání, ale bylo mu to fuk. Zadíval se na osazenstvo velínu a snad po popáté za posledních osmačtyřicet hodin zopakoval stejnou otázku.

„Tak co je ten projekt Ještěrka?“

Původně jsem chtěl vytvořit pouze kratší příběh, který by navazoval na povídku “Kočičárna” z antologie JFK “Svůj svět si musíme zasloužit.” Existují totiž dvě postavy, které si čtenáři na tomto webu i jinde nejvíc přejí znovu vidět: Hlavní vyšetřovatelka Sagot a Mates. Napsat povídku s oběma současně by patrně bylo komplikovanější, a tak pro tentokrát vyhrál Mates a jako současný “majitel” (kdo oba zná, ví, proč ty uvozovky) Tom Feny. Příběh odehrávající se několik let po dění “Kočičárny,” který líčí jejich další společnou misi ve službách Agentury, měl původně vyjít jen na těchto stránkách. Jenže jsem začal psát… a psal… a psal.

Ve chvíli, kdy se délka přehoupla přes 100 stran jsem si musel přiznat, že ať bude výsledkem cokoliv, povídkou to nazvat určitě nepůjde. A tak, když bylo hotovo, rozhodl jsem se poslat výsledek redakci JFK, spíše jen pro zajímavost a k vyzkoušení, co bude následovat. Nu, co následuje si brzy budete moci přečíst sami.

“Zpěv lamie” jsem si napsal sám a po svém. Oproti první verzi sice proběhly jisté změny vyžádané redakcí, ale tentokrát musím říct, že byly knize ku prospěchu. Práce na ní mě opravdu bavila, doufám, že stejně tak vás bude bavit ji číst a že se vám bude líbit alespoň stejně jako “Kočičárna.” Tu mimochodem sice není k porozumění bezpodmínečné nutné znát, přesto doporučuji si ji přečíst, protože lépe porozumíte některým narážkám v knize a zjistíte, jak spolu vlastně oba hlavní hrdinové začali. Datum vydání, anotace i další podrobnosti budou teprve upřesněny, ale stejně jako minule přidávám poslední větu knihy:

“Nemá někdo hlad?”

Na zpustošené, dávno vylidněné planety v bývalé válečné zóně nyní vyráží prospektoři pátrat po dávných pokladech. Jedním takovým je Frank Callis, který však na džunglí zarostlé planetě Omega hledá svého pohřešovaného bratra a nemá ani tušení, co ho čeká. Protože ne všechny trosky bývají opuštěné a ne všechny poklady nestřežené…

Dále, počínaje touto povídkou vycházím vstříc majitelům e-čteček a poskytuji ji ke stažení též ve formátech .epub a .mobi.

.pdf   .mobi   .epub